V seznamu vrahů, kteří páchali své zločiny v naší zemi, patří jméno Jaroslava Malého k těm nejbrutálnějším a nejstrašnějším. I pro kriminalisty a soudce zvyklé na leccos se stal na konci druhé poloviny osmdesátých let jeho případ něčím, na co nelze zapomenout až do konce života. Čím se Jaroslav Malý navždy zapsal do myslí všech zainteresovaných i do dějin kriminalistiky?
Předurčen ke zločinu
Psychopatická osobnost Jaroslava Malého se projevila již v době, kdy navštěvoval základní školu. Jeho přečiny a trestné činy se kupily takovou rychlostí, že byl umístěn do dětského domova. Ani ten jej ale nezměnil a do dospělého života vykročil s podmíněným trestem za postřelení mistra vzduchovkou.
Není žádným překvapením, že ani tento trest neměl na Malého chování jakýkoliv efekt. Poté, co ve vlaku napadl průvodčího a poté i hlídku SNB, putoval na třicet měsíců do vězení. Nepodmíněný trest v něm vyvolal nenávist k zatýkajícímu policistovi i soudkyni, která jej do cely poslala.
Dle svých vlastních slov si při pobytu ve vězení často a do nejmenších detailů představoval, jak soudkyni usmrtí. K útoku na soudkyni se Malý naštěstí nikdy nedostal, mylně totiž věřil, že v době, kdy pobýval ve vězení, zemřela. Přesto ale vraždit skutečně začal.
„Musím někoho zastřelit“
Touha vraždit jej sžírala dál, promítal jí i do své proklamované nenávisti ke komunistickému režimu, neboť si představoval „vystřílení“ některé z kanceláří KSČ. V jeho případě se nicméně nejednalo o skutečný odpor k totalitnímu režimu, ale o projev naprosto pokřiveného smyslu pro realitu a psychopatické osobnosti.
Svoji první vraždu spáchal 21. října 1986 – v tu dobu již vlastnil zbraň, kterou získal při vloupání, a dokonce i tlumič, který si vyrobil na základě rad, jež získal od spoluvězňů ve vězení – když při bezcílném procházení pražskými ulicemi narazil na dům v Bělehradské ulici.
Na zvoncích si vybral ten, který měl u jména titul a zazvonil. Otevřít přišla asi padesátiletá žena, kterou Malý okamžitě usmrtil ranou do hlavy. V bytě potom našel i jejího 71letého, vážně nemocného manžela, kterého také okamžitě zastřelil. Oběma následně zalepil ústa lepící páskou a pro jistotu přidal další rány do hlavy.
„Nedá se nic dělat, děvenko“
O týden později se se dvěma komplici vydal do Ústí nad Labem a situace se opakovala. Otevřít tentokrát přišla mladá, jednadvacetiletá žena. Malý jí opět střelil do hlavy, nepodařilo se mu jí ale zabít. V bezvědomí jí nicméně svlékl a ukazoval její tělo svým komplicům. V bytě našel Malý postýlku s novorozencem, ani to jej ale neobměkčilo a když se žena probrala a prosila jej o milost, se slovy „Nedá se nic dělat, děvenko“ jí další ranou zabil. Novorozence potom v bytě ponechal jeho osudu a zámek dveří poškodil tak, aby nebylo snadné se do bytu dostat.
Po svém dopadení se svými činy chlubil, nikdy neprojevil jakoukoliv lítost a užíval si popisování i těch nejmenších detailů svých vražd. Soudní znalci jej označili jako naprosto nepřevychovatelného a nenapravitelného. 24. ledna 1989 byl Jaroslav Malý odsouzen jako poslední člověk v Československu k trestu smrti. Dříve, než mohla být poprava vykonána, byl ale trest smrti zrušen a Malý tak měl zůstat ve vězení na doživotí. Ještě v roce 1989 byl potom obviněn z toho, že dohnal jednoho svého spoluvězně k sebevraždě, na které se měl aktivně podílet.
K soudu za tento čin však již nedošlo, protože Jaroslav Malý spáchal v roce 1991 ve své cele sebevraždu oběšením. Malý ale neodešel z tohoto světa proto, že by snad litoval svých činů, důvodem byly pouze zhoršující se revmatické bolesti.
Napsal: Martin Straka
