Případ Milana Lubase má v historii české, potažmo československé, kriminalistiky už navždy své nezastupitelné místo. Vůbec poprvé byla totiž u něj využita k odhalení pachatele analýza DNA. Ani inovativní postup ve vyšetřování ale už nemohl nic změnit na tom, že o život přišla mladá dívka – poctivá studentka a úspěšná sportovkyně.
Vražda na akademické půdě
Ráno 27. června 1990 byla na dámských toaletách Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně nalezena mrtvá devatenáctiletá studentka. Na první pohled bylo zřejmé, co se zde odehrálo. Dívka měla množství bodných ran po celém těle, sukni i svetr vyhrnuté a kalhotky stažené do půli stehen. Největší rána byla v místě genitálií. Kolem jejího těla i na zdech bylo množství krve.
Oběť se podařilo identifikovat rychle, šlo o studentku fakulty a juniorskou závodnici v biatlonu, policisté ale neměli žádné svědectví, které by ukazovalo na cokoliv nebo kohokoliv podezřelého. Oběť navíc neměla žádný partnerský vztah a bylo pravděpodobné, že pachatelem je někdo mimo okruh lidí, se kterými se stýkala.
Hledání pachatele a důkazů
Při identifikace pachatele pomohla dobrá paměť kriminalistů, kteří si uvědomili, že v blízkosti fakulty bydlí Milan Lubas nedávno propuštěný v rámci prezidentské amnestie. Tomu se již jeho 6.5letý trest za napadení starší ženy břitvou chýlil ke konci, amnestie ale jeho odchod z vězení o něco málo urychlila. Kromě zmíněného napadení řeznou zbraní si na začátku 80. let odseděl i 2.5 roku za znásilnění.
Již na první pohled bylo zřejmé, že Lubas je pravděpodobně trefa do černého. Na ruce měl řeznou ránu, kterou nedokázal spolehlivě vysvětlit, jeho družka vypověděla, že poté, co se stala vražda na fakultě přišel Lubas domů bosý a se zašpiněnými kalhotami, nechyběly ani indicie v podobě textilních vláken. Vše ukazovalo na něj, jednoznačný důkaz ale chyběl.
Práci kriminalistům ztěžoval fakt, že Lubas měl stejnou krevní skupinu jako oběť a nebylo tak možné rozlišit krevní stopy na místě činu. Vyšetřovatelé se proto rozhodli oslovit vědce z oddělení genetiky Slovenské akademie věd v Bratislavě. Analýza stop krve trvala v té době celé tři měsíce, výsledkem bylo ale přesně to, co vyšetřovatelé potřebovali.
Lubas měl na kalhotách prokazatelně ženskou krev a oběť měla na svém oblečení stopy DNA, která se s Lubasovou shodovala (resp. s takovou pravděpodobností, že stejné shody by bylo dosaženo max. u dalších dvou obyvatel tehdejšího Československa). Ani přesto se Lubas nikdy nepřiznal. Soud však již měl vše, co potřeboval k tomu, aby jej odsoudil k 23 letům vězení. Milan Lubas v něm spáchal v roce 1993 sebevraždu.
Případ Milana Lubase pomohl etablovat analýzu DNA i pro naší kriminalistiku a pokud je to možné, tvoří dnes nedílnou součást vyšetřování každého závažného zločinu.
